Škola Jaroslava Ježka
Vítáme Vás na stránkách školy pro zrakově postižené.



Stručná dvousetletá historie školy

    Na počátku historie našeho školství pro nevidomé byly tři okolnosti, zdánlivě s ním nesouvisející:

  • zamýšlená stavba druhého pražského mostu přes Vltavu
  • napoleonské války
  • první projevy dobročinné péče nové buržoazní společnosti na počátku 19. století v našem případě ztělesněné skupinkou čtyř nadšenců pro takovou dobročinnou práci (Mader, Platzer, Klár, Kalina).
  • Byly nashromážděny prostředky na stavbu druhého mostu přes Vltavu a vážně se hovořilo o jeho výstavbě. A právě v této době zasáhly napoleonské války. Tyto události se odrazily v ekonomické situaci a plánovaná stavba mostu byla odvolána. Nashromážděné prostředky nebyly použity na válečné potřeby a výše zmíněná dobročinnost našla svůj průchod v návrhu na založení ústavu pro slepé děti v Praze.

    Historie této školy tedy začíná žádostí ze dne 4.6.1807, kterou předkládá císaři Františku I. Josefovi hrabě Wallis, nejvyšší purkrabí, jménem guberniálního rady Platzera, za věnování domu č.p. 178 na Hradčanech, který sloužil kdysi za německou říšskou kancelář. Platzer je v žádosti líčen jako úctyhodný státní služebník, muž ušlechtilé povahy a těšící se všeobecné důvěře. Hodlá založiti slepecký ústav a žádá o věnování domu, který je takřka na spadnutí. Idea ujmouti se ubohých o zrak oloupených, zaslouží se jistě milostivé pozornosti panovníkovi. Ústav bude i ke cti země a pomníkem velkomyslnosti jejího knížete. Dům, ponechaný jinak zkáze, stane se útulkem nejubožejších. Na tuto žádost bylo Platzerovi kabinetním listem z 2.12.1807 povoleno ústav založit. Nové instituci byl přiznán název Soukromý ústav pro slepé děti a na oči choré. Proč se v názvu objevuje ono: "...a na oči choré?" Trvalou částí ústavu totiž bylo malé lůžkové oddělení (na dobu rekonvalescence po zákroku), na kterém se prováděly operativní zákroky až k závažnějším chirurgickým výkonům, a to pouze pro nemajetné pacienty. Původem vídeňský oftalmolog Jan Fisher zde tedy založil tradici pražské oční kliniky, která byla fakticky založena až v poslední třetině 19. století. Následovaly příslušné úpravy přidělené budovy (která se nacházela asi o 4 domy níže k Hradčanskému náměstí, než je dnešní budova školy). První čtyři nevidomí chovanci nastoupili na podzim roku 1808. Vyučovalo se v jazyce německém. Od roku 1836 dosavadní dům ústavu již nestačil, z kapacitních důvodů zde mohlo být umístěno pouze 20 chovanců a bylo pomýšleno na výměnu nebo koupi jiného většího domu. V blízkém sousedství byl na prodej dům č.p.104 - původně Chotkovský palác, od roku 1729 Vrbnovský, jehož koupě se 27.11.1837 uskutečnila. Majitelkou v této době byla Kateřina Gutkaisová. Stávají budova ústavu byla veřejně vydražena. Počet chovanců se do 80.let pohyboval mezi 30-40, ale po roce 1880 stoupal, až roku 1886 dosáhl skoro dvojnásobného počtu. Nedostatek místností přiměl ředitelství ke koupi sousedního domu č.p.103. Dům v té době patřil paní Anně Lorenzové a býval v něm hostinec U Kanonu, neboť mezi jeho hosty patřili převážně dělostřelci z blízkých Pohořeleckých kasáren. Smlouva byla podepsána 31.10.1887. Obě budovy byly propojeny nevelkým vyrovnávajícím schodištěm. Ve 30.letech se v budově U Kanónu zřídila i tělocvična a mateřská škola.

    Kdo byli zakladatelé Hradčanského ústavu?

    První dva, kteří přišli za místodržícím hrabětem Wallisem s myšlenkou využít kapitálu po neuskutečněné stavbě mostu na založení ústavu pro slepé děti byli univerzitní profesor Josef Mader (sám trpěl těžkou oční chorobou) a jeho přítel - rytíř a okresní hejtman v Berouně Prokop Platzer, který se dobře znal s hrabětem Wallisem a mohl jej tedy žádoucím směrem ovlivnit. Třetí postavou byl univerzitní profesor Alois Klár (1763-1833), kterého pro zamýšlené zřízení ústavu pro slepé děti doporučili jeho vlastní žáci. Jméno Aloise Klára, které je nerozlučně spojeno se založením ústavu, který od roku 1832 rozhodnutím samého císaře nesl jeho jméno, je skutečně spojeno i se založením prvního ústavu pro slepé na Hradčanech. Byl to právě on, kdo byl pověřen vypracováním prvního statutu ústavu a jeho vnitřních řádů. Jako čtvrtý byl přizván zemský právník, univerzitní profesor Matyáš Kalina z Jaethensteinu, který měl velmi kladný vztah k rozšiřování obecné i odborné osvěty v širokých vrstvách městského i venkovského obyvatelstva. Toto konsorcium tedy definitivně rozhodlo o založení ústavu a zahájilo první kroky, o kterých již byla zmínka. Prvním ředitelem ústavu byl jmenován rytíř Prokop Platzer, který na vedení nové instituce asi nestačil, ani pro ni neměl čas, a tak když v roce 1825 zemřel, zanechal dědictví dosti zanedbané. Po jeho smrti byl jmenován ředitelem Alois Klár. S nesmírnou námahou a velkými finančními obětmi uvedl ústav do pořádku, ale roku 1828 odchází. Sám, ani ve svém životopise neuvádí příčiny odchodu, je však pravděpodobné, že důvodem byl nesouhlas s léčebným charakterem ústavu a s jeho bezperspektivním zaměřením výchovy. Po náhlém odchodu A.Klára se ujal vedení ústavu baron Josef Procházka. Vládl rukou, ba přímo pěstí železnou, ale pořádek zjednal. Za tohoto ředitele se ústav přestěhoval do stávající budovy. Tehdy se změnil název ústavu na Český soukromý výchovný ústav a léčebný ústav pro slepé.

    Smlouvou podepsanou dne 23.6.1879 přechází tento ústav do rukou Kongregace Milosrdných sester Karla Boromejského a v této podobě, pod ochrannými křídly opatství strahovského, přežívá až do roku 1948, kdy se jeho správy ujímá stát. Bylo vytvořeno kuratorium, útvar složený z 11 představitelů šlechtických a měšťanských kruhů a samozřejmě vysokého kléru. Volilo ze svého středu na 3 roky ředitele s ryze administrativní správní rolí, který byl prostředníkem mezi kuratoriem a představenou řádu ústavu. Ve vedení ústavu se do roku 1948 vystřídaly jen tři představené (velebné máti): 1879 - 1902: sestra Louisa Čechová - Němka hraběcího původu (vlastní jméno se nezachovalo) byla energická a rezolutní osoba, zavedla vodu, elektřinu, zřídila primitivní umývárny a zakoupila Kanón. 1902 - 1925: Leonis Dočkalová - zrušila německou výuku (1918) resp. německy mluvící chovanci byli převedeni do nové Německé školy pro slepé (Aussig - otevřena 21.9.1913) v Ústí nad Labem. 1925 - 1948: Domináta Hoňková - přebudování umýváren na lázeňské místnosti s vanami a teplou vodou (s kotli na tuhé palivo), nábytkové vybavení ložnic (nové postele, noční stolky a kovové skříňky). Jako první z pracovníků ústavu se věnovala alespoň částečně odbornému studiu speciální pedagogiky v oboru péče o nevidomé. Roku 1930 zakládá mateřskou školu s tzv. opatrovnou a v roce 1932 zavádí dvouletý hudební kurz. Po vzniku samostatného Československa byl rozšířen styk s veřejností (z důvodů lukrativních - nová republika nejevila přílišnou snahu finančně podporovat instituce jako byl Hradčanský ústav). Pořádaly se proto Svatojánské koncerty, dojemné mikulášské nadílky a vánoční koncerty, které měly podpořit dobročinnosti veřejnosti. Historie Soukromého ústavu pro slepé děti a na oči choré se uzavírá Výnosem ministerstva školství, vědy a umění ze dne 28. září 1948, kterým je ústav postátněn a stává se Mateřskou, národní a střední školou pro slepé. Internát pak Žákovským domovem pro mládež od 3 do 15 let. Výnos platil zpětně od 1. září 1948 a od 1. října 1948 již tehdejších 88 chovanců nastoupilo do nové školy. Učitelský sbor byl sloučen s učiteli z ústavu Deylova, který byl rovněž postátněn (stejně jako Klárův). V novém sboru působila ještě početně celá polovina řádových sester. Po plných 70 letech pak byla zrušena smlouva Kongregace Milosrdných sester řádu sv. Karla Boromejského, uzavřená 23.6.1879 s ředitelstvím ústavu. Zanedlouho potom řádové sestry opustily školu navždy.

    Jak to zde v ústavu dříve vypadalo?

    Ústav byl zpočátku velmi chudý, velmi úsporně se topilo, lůžka s hrubými houněmi, nábytek téměř žádný, chovanci se myli jednou za týden, vycházky mimo ústav byly sice stanoveny dvakrát týdně, ale ani to nebylo dodržováno. Tuto situaci poněkud vylepšil A.Klár a po něm i po něm i Procházka. Náboženství, mravouka, modlení, ruční práce, hudba a zpěv, pamětné počítání - tímto směrem se postupně vyvinula pracovní náplň ústavu. Teprve později, v polovině 19. století, se postupně zvedala celková úroveň výchovné a vzdělávací péče o slepé chovance - přístup k základům všeobecného vzdělávání - především čtení a psaní. V letech 1879 - 1948, kdy byl ústav v rukou Kongregace Milosrdných sester Karla Boromejského se klerikální vlivy zřetelně odrážely ve výchovném systému.Ústavní řád zůstal prakticky nezměněn od prvopočátku ústavu a týkal se stejnou měrou chovanců nejmladších až po ty 20-25leté. Chovanci nesměli z ústavu vycházet ani sami, ani s doprovodem (ani řádové sestry prakticky nesměly vycházet mimo ústav), návštěvy příbuzných byly omezeny jen na první neděli v měsíci a to jen od 15 do 17 hodin. Zpět do rodinného prostředí se vraceli jen o hlavních prázdninách. Povinný odchod do ložnic byl ve 20 hodin. Každé jídlo začínalo modlitbou, každý den bohoslužbou (v půl sedmé, ještě před snídaní). Vyžadovala se tvrdá kázeň. Výchova pro dívky hochy byla přísně oddělená. I jídelny byly dvě a odpolední vycházky na školní zahrádce byly rovněž přísně separovány, žádné vzájemné besedování nebylo povoleno. Elektrický proud a vodovod byl do školy zaveden až po roce 1880. Umývárna - to bylo 12 plechových umyvadel a jeden kohoutek se studenou vodou. Do roku 1930 bylo koupání omezeno - jen 2x až 3x do roka. Od třicátých let pak jednou za 14 dní. Osobní prádlo a ponožky nebo punčochy se měnily jednou za týden. Čistota ve všech prostorách ústavu byla ovšem vzorná, díky pečlivé práci všeho personálu. Ložnice byly po 13-15 lůžkách, stoly v jídelnách také pro 6-15 chovanců. Jedlo se z plechových misek lžící a plechových hrnků. Až ve třicátých letech se objevily talíře z lehčích hmot (hliníkové), porcelánové hrnky a skleničky. Když byl za první republiky učiněn pokus zavádět do vyučování tzv. společenskou výchovu - kapitoly o stolování byly vypuštěny s poukazem - do společnosti chodit jíst nebudete. Stejně tak bylo vypuštěno chování na koncertech a v divadlech a chování mezi mužem a ženou. Velmi zaostávala výchova k samostatnosti - především v pohybu a zvláště v pohybu v přírodním prostředí. Chůze v přírodním terénu byla dětem téměř neznámá, vždyť se o povinných přestávkách procházely jen po dlážděném dvorečku. Jediným světlým bodem byly každoroční výlety mimo ústav. Vždy jednou do roka, a to na začátku června se pořádal celodenní výlet do obory Hvězda na Bílé Hoře. Až do roku 1920 to byla jediná akce tohoto druhu. Protože tehdy ještě žádné autobusy nejezdily a tramvaj měla konečnou na Pohořelci, muselo se jít celou cestu pěšky. Děti chodily s průvodcem, který je vedl na šňůře - jedno se drželo zprava, druhé zleva atd. Ustavní sluha se služebnými děvčaty brali s sebou velké proutěné koše s chlebem a vuřty a prázdný plechový džbán na pivo (obyčejné šestistupňové) pro všechny účastníky výletu. Od roku 1930 býval kromě tohoto celodenního výletu ještě další, a to buď parníkem po Vltavě, nebo na Svatou Horu, či do Staré Boleslavi; v tom případě na zpáteční cestě s pravidelnou zastávkou v brandýské útulně nevidomých dívek, azylovém zařízení pro ženy a dívky, jimž se nepodařilo v životě osamostatnit.

    Výuka

    Náplň vyučování v počátečním období je chudá. Účelem bylo slepce naučit se o sebe postarat, aby se uživil a nebyl nikomu na obtíž. Učilo se proto pletení punčoch, předení, zhotovování sítí, vázání košťat, pletení košů... Zde je třeba podotknout, že ani žebrota nebyla zavrhována, podle tehdejších měřítek platila pro slepce, jako vhodný prostředek obživy. ( Ze 4 000 slepců evidovaných v roce 1930 v Čechách se živilo 85% zcela legálně uznávanou žebrotou ,5% jich bylo zajištěno jakýmisi rentami a důchody a jen 10% se živilo prací vlastních rukou a hlav. A právě mezi těmi deseti procenty bychom našli odchovance našich ústavů pro slepé a tedy i ústavu Hradčanského.) Nízkou úroveň vzdělávacího procesu zachraňovala snaha, obětavost a vynalézavost vynikajících jedinců z období laického, jako byli učitelé Josef Bezecný, Václav Ptáček a V. Novák a z období řádového vedení pak především Aquina Sedláčková, Domináta Hoňková, Celinie Kozůbková a Siviarda Chadová. Vlastní vzdělávací soustava byla jen velmi nedokonalým obrazem tehdejšího normálního školství. Do r.1902 byla škola jen dvoutřídní, v r. 1908 byla připojena třída třetí a ve třicátých letech čtvrtá. Na tyto třídy pak navazoval dvouletý hudební kurz, který kromě hudebního vzdělání značně rozšiřoval i všeobecný rozhled. Do roku 1918 se vyučovalo jeden týden česky, jeden německy. Ještě za první republiky existovaly ve výuce soustavy Braillova i Kleinova (včetně četní), postupné zavádění Braillovy abecedy si na přelomu století vynutili nevidomí hudebně nadaní žáci a s nimi někteří pokrokoví pedagogové. Kuriózní bylo, že pro vnucovanou němčinu existovala dlouho jen velmi ohmataná čítanka tištěná jen v reliéfní latince, první česká tištěná čítanka je z roku 1895 v Kleinově písmu. První učebnice v češtině psané Braillovým písmem se objevily zásluhou Brněnského ústavu pro nevidomé až v roce 1905 a 1910. Byly tak vzácné, že se chovancům ani nedostávaly do rukou. Pomůckám na psaní bodového písma: tabulkám se říkalo stroje a velmi vzácným psacím strojům Pichtovým se říkalo šrajbky. Kromě tabulek na bodové písmo se již koncem století pro psaní zjednodušeného písma černotiskového, latinky, používala tabulka Heboldova. Pro početní výkony J.Bezecný zavedl počítadlo s reliéfními číslicemi na zasouvacích, pohyblivých čtverečcích. Později se objevily vídeňské početní krabice a počítadla pro nevidomé, zvané pekáče (Taylorovy). O J.Bezecném, představiteli laického období ústavu, je třeba se zmínit, neboť jeho mistrné pomůcky, po stránce pedagogického efektu i provedení, sloužily až do druhé světové války. Byly to např. dřevěné rozkládací mapy. Stejně významnou osobností z řádového období ústavu byla Aquina Sedláčková, která byla neúnavná v pořizování pomůcek a vymýšlení učebních postupů. Byla vlastně první, která se u nás zabývala tyflografikou. Omezila hodiny náboženství a zavedla společenskou výchovu, trochu tělocviku a dramatický kroužek. Zhotovovala a rozmnožovala reliéfní mapy a obrázky. Vymýšlela nejrůznější pomůcky pro matematiku, fyziku a přírodopis a to dvoj a troj rozměrné. Velká většina učebních pomůcek, které sestry navrhly byly provedeny na vysoké profesionální úrovni. To bylo umožněno provozním režimem, kdy v ústavu pracoval jako podomek muž (většinou vyučený truhlář) tzn. pracoval za stravu a nocleh. Měl na starost všechny menší údržbářské opravy a pochopitelně i výrobu pomůcek.

    Starý Hradčanský ústav dával chovancům ovšem i něco více, než poněkud omezené všeobecné vzdělávání - byla tu ještě výuka řemeslná a výuka hudební. Výuka řemeslná - kartáčnictví, pletení koberců a vyplétání židlí - i když se snažila konkurovat ve svých výsledcích ústavu Klárovu, byla postupně zatlačena převažující, stále více se prosazující tendencí k výuce a vzdělávání hudebnímu. Z celé Prahy jenom v kapli ústavu zpíval čtyřhlasý sbor pod vedení prof. Kačaby a později A. Permana. Učitelé hudby docházející zvenku, byli vlastně laickým, světským živlem v prostorách klášterního ústavu a ve své lásce k muzice a k nevidomým dětem a mládeži odevzdali velký kus práce. V základních oborech výuky převzali pedagogickou hudební práci v ústavu před i po první světové válce. V roce 1908 zde byly skládány první státní zkoušky z hudební výuky (tradice této výuky pokračovala až do 2. světové války), škola měla dobrou pověst i v oblasti výuky výborných nevidomých ladičů pian. Jeden z prvních učitelů byl dokonce sám slepý chovanec ústavu s mimořádnými sluchovými předpoklady Kilian Glückauf. Od roku 1900 - 1918 tento obor vyučoval ladič z Národního divadla Emil Budský. V roce 1928 vydalo ministerstvo školství a národní osvěty ČSR Učební osnovy a výchovné směrnice pro školy pro nevidomé. Učební osnovy a učebnice pro nevidomé, tištěné v Braillově písmu, vydávalo ministerstvo opakovaně i po druhé světové válce. Dosud poslední série učebnic byla vydána v první dekádě 21. století. Obsahovala také reliéfní zeměpisné a dějepisné atlasy autora Marko Vágnera, dlouholetého učitele ve Škola Jaroslava Ježka. Události 17. listopadu 1989 odstartovaly konec čtyřicetileté vlády komunistů v naší zemi, což se postupně projevilo i v hradčanské škole pro nevidomé. Skončil víkendový provoz internátu, všichni žáci začali jezdit na soboty a neděle domů, během roku je více prázdnin. Škola se postupně více otevřela veřejnosti, navázaly se nové kontakty se školami podobného typu v zahraničí, organizují se výměnné pobyty pro žáky (Německo, Skotsko, Slovensko), poznávací zájezdy pro pedagogy. Před stopětasedmdesátým výročím založení školy byly vpracovány plány na její rekonstrukci a modernizaci. Ke škodě všech žáků a zaměstnanců zůstaly změny jen na papíře. Největších změn se tak škola dočkala až v 90. letech. V roce 1991 vzniká Poradenské centrum pro děti od tří do patnácti let, v roce 1997 dvouletá Praktická škola a v roce 2008 Základní umělecká škola. Kompletní přestavba, rekonstrukce a modernizace se dotkly také internátu. Přepažením velkých ložnic vznikly místnosti pro dva až pět žáků, dále čajové kuchyňky, herna a internát ve druhém patře se rozšířil do dříve nevyužitých půdních prostor. Z tmavého a vlhkého suterénu se staly prostory pro mateřskou školu a velká, světlá jídelna. Následovalo vybavení moderním nábytkem a vylepšování interiérů pro lepší funkčnost pokračuje průběžně až do dnešní doby.

Historie školy
Historie školy
Historie školy



Loretánská 19 a 17 | Praha 1 | tel: 220515264, fax: 220515124

info@skolajj.cz

TOPlist