V našem krásném parku šmíroval sem Barku.
Byla krásná velice, když tam pásla slepice.
Sedl sem si vedle ní, přišlo na mě zpívání.
Zpíval sem jí o bezu jak tam na něj vylezu.
Ona řekla: do bezu, tam já s tebou zalezu.
Co tam spolu dělat budem?
Budem si tam hrát.
A kam spolu potom pudem?
No k nám domů snad.
A co doma dělat budem?
Tam budeme spát.
A co až se vyspíme,
potom vstaneme a nasnídáme se.
a co pak?
Pak ven na procházku půjdeme.
Když jsem to vyslechl, strašně jsem se ulekl.
Co chce ta holka? Pořád na mě kouká.
Řekl jsem jí: vyjdeme si na procházku do lesa, dívat se jak sova houká, had jak na nás mlsně kouká, žába jak loví brouka, myslivec jak na srnu kouká. Pak půjdeme dál
na luka a na louky ,na kluky a na holky na ten širý svět..
Holka na mě koukala a v duchu si broukala a pak řekla mi:
projdu s tebou celý svět chci toho hodně uvidět
jak tají ledovce, podívat se na slunce, projet se na klouzačce, vidět krásná mlžná rána, uslyšet křik kormorána. To všechno chci znát!
básnička nám končí krátce, jsem s Barborkou na Kamčatce a mám jí strašně rád.
Radek Kratochvíl.