Když každý rozjezdový den zavřu školní vrata, vyrážím domů. Jdu po levé straně, ťukám si holí na barák a zpět na chodník. Projdu jedním podloubím a míjím hospodu U Černého vola, projdu okolo této hospody a vcházím do druhého podloubí, které má délku asi 80 metrů. Projdu toto podloubí a na konci ujdu dalších 5 metrů, zastavím se o výklenek a otočím se o 90 stupňů doprava – (vpravo bok), poslechnu si z obou stran, ,jestli nejede žádné auto a vydám se přes silnici na druhou stranu ke dveřím. U těchto dveří se otočím vlevo bok a pochodem vchod, zeď mám po pravé ruce. Míjím dámské a pánské WC, když projdu okolo, míjím Bistro. Hned za ním je vjezd pro auta, tento vjezd poznám tak, že ozvěna hole je hlasitější a vzdáleně se odráží. Pokračuji dál, míjím lékárnu a další jiné obchody. Po chvíli se dostanu do dalšího podloubí, po pravé straně míjím různé vjezdy a dveře do obchodů. Chodník se se mnou začne pomalu zvedat a po pár krocích zase klesat. Musím si dát pozor, na pravé straně budou dva kvádry vysoké čtyřicet centimetrů. Je to pro mě znak, že po prvním budou dveře začínat a po druhém budou dveře končit. Mírný kopeček nahoru a po pravé ruce je bankomat a přede mnou 3 malé schůdky . Vyjdu je a dám se vpřed, po 5 metrech si najdu na pravé straně trávník a jdu podél něj. Pozor! Ve výšce pasu až hlavy se nachází keř. Přede mnou je sloup, který obejdu z levé strany, protože napravo je málo místa kvůli trávníku a už dříve zmíněnému keři. Když obejdu sloup a dostanu se na stejnou úroveň jako jsem byl předtím, půl metru přede mnou lehce vpravo se nachází ozvučený přechod, postavím se k němu z pravé strany a čekám. Po chvilce pomalého tikání se sloup tzv. rozjede a tikání se zrychlí. Mezi kluky ve škole říkáme rychlému tikání rotačák . No tak já si tedy přejdu na tramvajový ostrůvek s názvem Pohořelec a čekám na tramvaj čísla 22 nebo 23. Po chvilce čekání mi přijíždí tramvaj a já do ní nastupuji, ale ještě předtím se mě většinou někdo zeptá: nechcete pomoc? A já odpovím: ne děkuji zvládám. Jsem na prvním schodě v tramvaji a někdo mě chytne ze zadu za ruku a tlačí mě do tramvaje a říká: já vám pomohu a já opět odpovídám: děkuji zvládám. No, ale někteří lidé se nevzdávají, a tak když to přejdu a postavím se k tyči, tak si rád oddechnu a řeknu si: tak co dnes ještě bude. Většinou si vždy někdo všimne že mám bílou hůl a říká abych se posadil, já mu poděkuji a řeknu: to je dobré, já rád postojím. A tím je tato situace většinou vyřešená, a tak si jedu a poslouchám stanice: Brusnice, Pražský Hrad, Královský Letohrádek a další stanice. Malostranská, to je signál pro mě: jo budu vystupovat. Když si vystoupím na Malostranské a procpu se lidmi, čekám na další tramvaj a to na Linku 20, nebo 12 která by mě dovezla na Smíchovské nádraží. Čekám a čekám a hle, mám jí tady, linka 12, směr Barrandov. Po dalších třech dotazech jestli nechci pomoc, nebo po ohlášení“ já vám pomohu nebo pojďte já vám pomohu, odpovím: děkuji zvládám. Jsem-li konečně v tramvaji, postavím se opět k nějaké tyči a čekám než uslyším ohlášení stanice Smíchovské nádraží. Vystoupím si z tramvaje a dám se doprava, na refýži si přejdu na levou stranu a jdu po levé straně podél zábradlí, minu boudu proti dešti, dále dvě lavičky a jdu dále podél plotu. Asi po 15 metrech minu sloup vysokého napětí a po dalších třech metrech další sloup. Pak musím zpomalit, protože na levé straně už není plot a začíná můj přechod. Na něm se otočím v levobok a pochodem vchod. Přejdu na druhou stranu a dám se rovně a jdu až k prosklené stěně nádražní budovy. Když stojím u této stěny, otočím se v pravobok a opět vyrazím v před, po pár metrech uslyším daleký odraz hole po levé straně a to je znamení, že se mám otočit doleva a projít dveřmi. Vstoupím do nádražní haly a jdu přímo za nosem až k pokladnám. Zastavím se před nimi, snažím se zařadit do fronty a čekat. Ale než dojdu do fronty, tak se mě ptá další člověk zda nechci pomoc, nebo kam jdete? Já vás tam doprovodím. Já odpovím, jenom se postavím sem do fronty, jinak vám moc děkuji za ochotu. Když jsem na řadě a pokladní, pokladník se mě zeptají kam to bude, odpovím: Černošice zétépépé, jenom tam, obyčejná a po chvilce mi prodavačka řekne pět korun. Já jí dám svých pět korun a ona mi dá teď už můj lístek, poděkuji a odcházím. Otočím se do leva a vyrážím po pravé straně. Po pár metrech se mi začne opět zvuk hole ozývat z větší dálky a já vím, že míjím trafiku a vím, že se otočím čelem k ní a půjdu šikmo vlevo a ihned po 5 metrech se napojím na stěnu na pravé straně. Po dalších 5 metrech zpomalím a budu očekávat schodiště. Sejdu pár schodů a vyrážím podél pravé strany na nástupiště číslo 3, nesmím zapomenout, že musím přejít nástupiště číslo 2. Dojdu si ke schodišti na mé nástupiště po pravé straně, musím se otočit v levobok a přejít ke druhému schodišti. Stojím li před schodištěm, vystoupám ho. Pozor, je rozděleno na dvě patra. Když jsem toto schodiště vyšel, jdu rovně, asi po 10 metrech se dám lehce vlevo, tak abych měl stánek s občerstvením po pravé straně. Dojdu si k okénku u tohoto občerstvení a požádám o jeden párek v rohlíku s hořčicí. Zaplatím 11 Kč a vyrazím dál po nástupišti. Když mi přijede vlak směrem na Beroun, nastoupím do něj. Když se po chvíli vlak rozjede, čekám na průvodčího, abych mu mohl dát můj lístek, který by mi potvrdil. Tak čekám a čekám, mezitím projedu zastávku: Praha Velká Chuchle, dále pokračujeme do stanice: Praha Radotín a pan průvodčí pořád nikde. No a tak jedeme dál, až do zastávky: Černošice , která je hned po zastávce Radotín, Když přijedeme do mé zastávky a vystupuji z vlaku, najdou se lidé kteří se mě ptají jestli nechci pomoc a já jim odpovím: děkuji budu velmi rád, mohl nebo mohla by jste mě prosím odvést na přechod pro chodce. Ono je to tady docela komplikované. Ano pojďte, já vás odvedu a chytne mě zezadu za ruku a tlačí. Já se ale zastavím a požádám, jestli bych se mohl chytit sám. Když se chytnu tak vyrážíme na přechod a mě se zatím honí hlavou, že jsem jel a nemám ani potvrzený lístek. No, a když dojdeme k přechodu, tak jsem upozornění: pozor budou schody a já řeknu ano, já vím a říkám, děkuji moc, tady už to zvládnu sám. Ale některých lidí se jen tak nezbavíte. No tak lehce zrychlím, seběhnu schody, pak ještě další, zastavím se a čekám s ušima nastraženými a poslouchám jestli nic nejede. Když ne, tak přejdu na druhou stranu. Když jsem přešel, dám se do leva podél baráku na pravé straně a po 20 metrech se dám doprava po chodníku, na kterém jsem celou dobu a hledám sloup na levé straně, asi 2 až 3 metry přede mnou. Jakmile ho najdu, tak ho obejdu zprava, otočím se do leva a opět poslouchám jestli nic nejede. Když ne, přecházím širší silnici. Když jsem ji přešel otáčím se doprava. Hlídám si obrubník na pravé straně a stoupám do mírného kopečku dokud nenarazím na označník s jízdními řády. Když ho najdu, dám se od něj šikmo vlevo k baráku a u něj čekám na autobus. Když autobus přijede tak vyrážím k němu, ale opět se mě lidé ptají jestli nechci pomoc, já odpovím děkuji, nezlobte se, ale zvládám. Vystoupám po 3 schodech, pozdravím už známého řidiče a sednu si přímo za něj na sedačku. Jakmile se rozjedeme, začnu s řidičem navazovat rozhovor známou větou: Tak co, jak se máte! Jaký jste měl týden a na toto téma komunikujeme až do mé zastávky: Černošice – Vráž u transformátoru. Zde vystoupím, rozloučím se s řidičem a dám se doprava podél obrubníku až na konec zastávky, kde se otočím opět doprava a poslouchám, kdy mohu přecházet na druhou stranu přes ulici. Přejdu a jdu po levé straně podél obrubníku, když se mnou obrubník zatáčí doleva vím, že se od něj odtrhnu a přecházím poslední silnici. Najdu si chodník na pravé straně a na tomto chodníku se držím obrubníku, asi 300 metrů. Po této vzdálenosti chodník skončí a já scházím po polní cestě do prava dolů do údolí. Držím se rodinných domků na pravé straně a když rodinné domky zmizí, přesněji zahnou doprava, já vím, že zahnu s nimi a ihned po zahnutí se otočím doleva a jdu rovně k brance naší zahrady. Otevírám vrata, jdu po cestě ke hlavním dveřím, u nich se zastavím očistím si boty o rohožku, někde v kapse vyštrachám klíče a otvírám první dveře. Vstoupím do domu a přede mnou jsou další dveře. Ty někdy otvírám,sousedi je nechávají snad schválně pootevřené a komplikují mi tak život. Táta si s nimi už několikrát vyměňoval názory. Nepomohlo to. Hlupák zůstane hlupákem. Mezitím se díky branu zavírají ty první otevřené. Já procházím druhými a také je po sobě zavírám. Otočím se doprava vystoupím 2 schody, otočím se do leva a stoupám po dalších třinácti schodech. Po schodech které jsem vyšel se otočím podél zábradlí po levé ruce čelem vzad a jdu na konec zábradlí, otočím se doleva vstoupím na jeden schod,kde se zuji a vlevo na mě čeká posledních 13 schodů. Tyto schody vycházím, opět klíče, nacházím dveře, otvírám a tátu doma vítám. Hola, otče,syn se ti vrátil. To je vždy radosti.
Ondřej Kodet