Láska je jak něžná dáma z tvých nejkrásnějších snů, kterou si ve své duši vysníváš a jen jí své srdce a duši dáš a jen sní u jednoho stolu posnídáš, jen ta ví jaké trápení a bolesti zrovna máš a ví co ti chybí ke štěstí a jaké máš starosti.
Pro lásku jen svou duši dáš a když je nejhůř, tak se i ďáblu zaprodáš, abys ji mohl mít a navždy žít s ní víno pít a jen sní u jednoho stolu strachu a bolu dlouhou rozprávku mít, musíš však poctivě žít a nikdy jiné ženy neoslovit, to by ti mohlo v lásce velmi uškodit.
Kdo nepoznal ještě pravou lásku, ten nemá na své duši a ve svém srdci žádnou vrásku. Ten viděl lásku jen na obrázku. Ten bude ušetřen všelijakých trapásků, které provázejí lásku.
Já již zažil lásku, vypadala jak z obrázku, oči měla jak hejno bělásků, její hlas se slavičímu podobal a já jí bláznivě miloval, pro ni bych i život dal a s ní bych se jen smál a jen o ni při svitu luny bych pod jejím oknem zamilované písně pěl, jenomže ten čas již odešel.
Její vlasy se černým vranám podobaly a její rty při něžném polibku jako dvě hrdličky zpívaly, když se mých úst něžně dotýkaly.
Když se její jemné ruce setkaly s mými, bylo to jako něžné pohlazení víly. Chtěl bych je zase cítit chvíli.
Její srdce bylo jen pro mé starosti otevřené, pro moje trápení vždy do kořán rozevřené i pro mé všední dny a strasti, pořád dál laskavé a přívětivé. Bilo jen pro to, co bylo krásné, netušil sem, že tak rychle zhasne.
Její pleť tak hebká čistá podobala se pleti Krista. A její duše tak nesmělá podobala se duši anděla.
Ona byla první, která věděla to, co se má i to co se nemá. Její ústa byla někdy jemná. Někdy zas jak dýka ostrá.
Ona pro mě byla víla, která u mě zvítězila, která se i rozzlobila na mě za mé řeči, ale pak se uklidnila a bylo zase hezky.
Má rada na konec zní, kdo měl takovou dívku, krásnou chytrou úsměvnou s obličejem jak rozkvetlou kytku, ten kdo mu ji záviděl nebo mu ji přebrat chtěl, ať se tiše krčí v koutku.
Radek Kratochvíl