Jako malý kluk jsem trávil hodně času u táty na fotbalovém hřišti, kde táta dělal správce. Hned v sousedství se nachází lukostřelecký oddíl Start Praha a dělil nás jenom drátěný plot. V té době jsem na tom nebyl s očima tak jako dnes, a tak jsem si při hraní se starší sestrou nemohl nevšimnout lidí majících luky a střílejících do terčů. Mají tam i malé lukostřelce a těm se tam věnuje jedna paní, pro nás všechny Martina. Ta nás jednoho dne pozvala na náborový den a celé dopoledne se nám věnovala. Potom jsme všechno vyprávěli tátovi, ale když došlo na cenu vybavení, bylo jasné, že na to vzhledem k jeho platu nemáme. Tak uběhlo několik let, doma u mámy jsem zkoušel střílet ze vzduchovky a tátovi o tom vždy vyprávěl. Jen jsem nevěděl jak ho mrzí,že pro mě nemůže něco udělat, protože neví jak.
Jednoho krásného dne se táta vracel s modelem letadla z létání a potkal osobu, která nám oběma změnila život. Tato osoba se pohybovala zvláštním plíživým krokem, na zádech ruksak, v ruce bílou hůl a pohybujíc se jako kočka, odpověděla tátovi na pozdrav a dala se s ním do řeči. Na otázku kam chodí hrát, jaký že to má hudební nástroj, mu bylo řečeno, že se jedná o luk, chodí střílet vedle nás a že jich chodí víc. Máme se prý přijít podívat. Táta dohodl termín kvůli zapůjčení nářadí a tak jsme se tedy šli podívat. Mám pocit, že jsem se nechytil drápkem , ale chytil jsem se drápem. Od tohoto dne jsme v rámci možností trávili veškerý volný čas střílením. Onen kočičí muž není nikdo jiný než propagátor lukostřelby nevidomých Jiří Mojžíšek neboli Mojža. Ten mi zapůjčil jeho první luk údajně vyrobený z lyží, běžek a začal mi dávat první lekci. Používal jsem zaměřovač jeho výroby. Mířilo se na něm pomocí Braillova písma. Proč? Protože nevidomý čte prstem. Nezáleží na tom je li pravák či levák. Toto je Mojžův patent a lze jej celkem snadno zvládnout. Velice důležité u tohoto stylu střílení je pro nevidomého spojení zaměřovače s terčovnicí. Střelci to jednak umožňuje míření a následně slouží i jako vodítko. K tomu se osvědčila rybářská nylonová šňůra, kladka upevněná pod terčovnicí a zhruba jeden a půl kilové závaží udržující tuto šňůru stále napjatou. Po odstřílení série šípů, následném odložení luku, zůstává šňůra mírně napjata zhruba ve výšce svěšené ruky. Střelec tak může jít po tomto vodítku sám k terčovnici, sám si přečte nástřel, posbírá šípy. Stejnou taktiku použije při cestě zpět. Je takto celkem samostatný a sám si může promyslet další postup při střelbě. U našeho modelu stačí jedna osoba pro všechny střílející. Po určité době střílení z různých vzdáleností mi Mojža zapůjčil další model luku s dalším modernějším zaměřovačem. Majka – (v naší partě nevidomá lukostřelkyně), ho po odzkoušení nazvala Likvidátorem šípů a vrátila se k prvnímu modelu, který jí více vyhovuje. K natažení luku bylo potřeba větší síly, zaměřovač je jemnější a přesnější. Musel jsem tedy chtě nechtě začít krok za krokem od začátku. Vzhledem k tomu, že v naší partě nevidomých jsou ještě Iva, Majka, Pepa a snad nikdy nemlčící Lukáš, je celkem veselo. Střílet jsem začal na jaře a o prázdninách jsme obdrželi pozvánku na předváděčku našeho stylu střílení a to na samotné Mistrovství Evropy v lukostřelbě tělesně a zrakově postižených do Nymburku. Ve světě se totiž střílí jiným stylem, takzvanou kozou, na které se míří pomocí hřbetu ruky. Střelci tedy potřebují k cestě k terčovnici průvodce, takže co střelec, to průvodce. tak si střelci z ostatních zemí mohli sami zkusit a hlavně porovnat výsledky svého letitého úsilí. Mezitím jsem si z úspor pořídil svoje vlastní vybavení a to vypůjčené má zpátky Mojža, připravené pro dalšího adepta. Krok za krokem mám větší nástřel, ale táta vyrobil podle funkčního vzorku nový typ zaměřovače a ten jdu zítra po zimní přestávce otestovat. Doufám, že se trefím alespoň do terčovnice. Holt začnu tedy opět znovu. Letos začínám třetí sezonu a myslím si, že mohu o tomto sportu mluvit jen v dobrém a je veliká škoda, že nás zrakově postižených se mu věnuje tak málo. Mojžova parta je totiž jediná v celém Česku a to je fakt zoufale málo. Takže lidičkové sportu zdar a lukostřelbě zvláště! Opomněl jsem se zmínit o dalších členech oddílu, ti nám také pomáhají předáváním svých zkušeností, opravují nám pokažené vybavení a je velice důležité také to, že nás vzali pod svá křídla a umožňují nám tento sport provozovat a za to jim patří veliký dík.
Ondřej Kodet