Tento můj příběh začíná tím, že tátův šéf vyklízel kuchyň a tak od něj táta dostal nepotřebné formy beránka a štiky. Neměl bych zapomenout na dvě misky. Tyto misky jsou jak mísa na jídlo pro Bernardýna. Pro toho, kdo neviděl kráčející stodolu, tak jsou velikosti lavoru. Jedna tato miska je pro tátu a druhá je pro mě. No, abych neodbočoval , takhle jsme začali v sobotu před Velikonocemi péct. No, proč to píšu? Protože když jsme začali připravovat těsto na tohoto beránka a štiku, tak už se nám přestávalo dařit. Začali jsme tím,že táta rozděloval žloutky a bílky. No ono by to nebylo nic zvláštního, kdyby do bílků tátovi nezačaly padat žloutky, což se normálně nestává. Potom se do mísy, kde byly žloutky sypal cukr, který jsem tam dával já, ale na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se mi nevysypaly dvě lžíce mimo. Potom jsem začal míchat žloutek s cukrem, vzal jsem si metlu – (plastovou),tak asi dvacet minut míchám a míchám a najednou se mi metla rozpadla a to tak, že mi upadl jeden drát. Míchám dál a za chvíli mi upadla rukojeť. Řekl jsem si tak tohle bude ještě zajímavé a rukojeť jsem podával tátovi, který byl upatlaný od Hery, jak se zoufale snažil vymazávat formy. Netekla nám momentálně teplá voda, tátu popadl rapl a rukojetí, kterou si o de mně vzal, vztekle mrštil do dřezu. Ta se roztříštila a ze dřezu se rozlétla do všech světových stran, zkrátka byla po celé kuchyni. Potom táta prohlásil, že beránek bude mít možná plastové vnitřnosti – (orgány). Míchal jsem dál jen se zbytky metly. Mezitím co jsem míchal, tak táta dále vymazával beránka a štiku. Měli jsme u toho oba dost průpovídek, a tak jsme se tomu zasmáli. Já jsem se smál už u toho, když se mi ta metla rozpadla. Do těsta jsme potom přidali mouku a rozinky. Protože těsto bylo velice husté, asi tak jako na vyválení cukroví, tak jsme do něj přidali mléko. Na řadu přišel sníh. Pravda, chtěli jsme přidat sníh, ale ten nám nešel nějak díky zbytku žloutku pořádně ušlehat, no i tak jsme se o to pokusili a to co nám vyšlo“ taková bílá tekoucí pěna“jsme dodali do těsta. Po promíchání jsme usoudili, že tato hmota má správnou hustotu i chuť. Zkouška proběhla samozřejmě po chlapsku-stylem „prstem zapíchnu, vytáhnu a vrazím co nejrychleji do papuly“. Potom jsme začali těsto lít do forem a to proběhlo docela v pohodě, dále jsme dali formy do trouby a začali péct. Po třiceti minutách proběhlo první testování píchnutím špejlí na několika místech. Těsto krásně podle tátových slov naběhlo,ale mírně lepilo a tak jsme pekli ještě asi deset minut. Moc hezky vonělo. Potom jsme formy z trouby vytáhli a obě zvířata vyklopili. Šlo to kupodivu lehce a hned bez přikrytí forem vlhkou utěrkou. Nechali jsme je vychladnout a na řadě je zkouška chuti-bobřík odvahy.
Při chladnutí zvířátek sedím u počítače a píši vám čerstvé zážitky, o které se s vámi chci rozdělit. Zde ode mne máte domácnost dvou chlapů, kteří se pokoušejí něco upéct.
Aby jste si nemysleli, že je to vše, no tak to se setsakra mýlíte, protože táta po chvíli, co odešel do kuchyně huláká něco o pokakaným beránkovi a pitomý rybě, že prý nemáme moučkový cukr na posypání upečených zvířátek a že všechno poletí oknem do lesa. Tam má totiž naše sousedka dvě kozy a ty podle tátova šéfa sežerou všechno. I dráty do betonu. Pokud budete tento článek číst, jsem živ a zdráv. Podle táty z toho plyne poučení:moučník tvaru ryby pečte pouze o Vánocích. DOBROU CHUŤ Vám přeje duo kuchařů amatérů a vězte, že nikdy se nesmíte vzdát jen proto, že něco nejde a nebo to neumíte. Vždyť všechno je jednou poprvé.
Ondřej Kodet