Korupce - fejeton

„Já mu to říkal. Neber úplatky, neber úplatky nebo se z toho zblázníš,“ řekl Smoljak ve filmu Jáchyme, hoď ho do stroje. Pravdivé, leč teď mi přijde, že mnohem víc se zblázní člověk, kterému se donese zpráva o korupci, než člověk, který je sám podplacený.

Korupce je stará jako lidstvo samo. Vlastně už od počátku věků, když člověk něco chtěl, snažil se toho dosáhnout korupcí. Zmínky o korupci můžeme hledat i v dávné literatuře, neboť například Bible píše, že zrádce Jidáš udal Ježíše za 30 stříbrných.

Nejhorším na korupci je, že je to těžko prokazatelný zločin. Vezměte si, že někdo někomu dá někde v ústraní peníze a ví o tom jenom oni dva. Nezůstanou žádné otisky prstů, policie nenajde žádnou mrtvolu, žádné rozbité dveře, a když jsou hodně opatrní, tak také žádné svědky.

Problém korupce také tkví v tom, že je hodně těžké určit, kam až zasahují chapadla této neviditelné krakatice a tedy je otázkou, jestli ten, kdo korupci vyšetřuje není sám zkorumpovaný. Teď se dostáváme k té otázce, která je problémem dnešní doby: komu věřit a komu ne. Příkladem může být i dnešní vláda, která původně měla heslo „boj proti korupci“ (nicméně po odchodu Věcí veřejných z vlády, toto heslo zaznívá mnohem méně), ale i přitom může být sama zkorumpovaná. Stejně tak i policie, kde je pořád několik korupčních kauz. Veřejnost a média by měly zpozornět a uvědomit si, co se tu děje.

Nedávná kauza Rath už zasahuje hodně vysoko, neboť doktor Rath nebyl jen hejtman Středočeského kraje, ale i ministr zdravotnictví a kdo dneska může s čistým svědomím říct, co se tam za něj dělo? Stejně tak podezřelý je vývoz peněz z Mostecké uhelné, kauza solárních baronů, nebo další zkorumpovaný poslanec Pekárek. Kde je hranice mezi paranoiou a důvodným podezřením? Na to si musí odpovědět každý z nás.

Alexandr Savov, 10. ročník