Tajemství noci

Tajemství noci

 

Nicolette (1)

Otevřela oči a rozhlédla se po pokoji.

Okny dovnitř padalo světlo a slunce, které ji hladilo po tvářích. Modrý koberec ještě zářil novotou.

Usmála se a s hřebenem v rukou si stoupla k oknu. Dlouhými, pomalými tahy rozčesávala své bronzové vlasy spadající v dlouhých loknách k pasu.

Potom se s úsměvem zatočila po pokoji a oblékla si letní bílé šaty. Seběhla dolů.

„Dobré ráno teto Luiso,“ pozdravila ženu sedící u kuchyňského stolu s hrnkem kávy.

„Dobré ráno. Vezmi si něco k snídani a pospěš si. Nemůžeš zase přijít do školy pozdě!“

„Neboj se.“

Nicoletta popadla z mísy na kuchyňské lince jablko, z rohu u dveří nachystanou tašku, vklouzla do bílých žabek a vydala se na autobus.

Na zastávku došla v okamžiku, kdy autobus otevíral dveře.

Nastoupila a posadila se na zadní sedadlo.

„Nazdar Willinsová!“ otočil se k ní pěkný, černovlasý kluk.

„Ahoj Howardsone,“ utrousila a zahleděla se z okénka.

Mlčky pozorovala domečky s upravenými zahrádkami, děti pobíhající po ulicích, kočky vyhřívající se na sluníčku a psi štěkající na kolemjdoucí.

„Hej posloucháš mě?“ zeptal se Howardson.

„Ne!“ odsekla a ušklíbla se na něj.

„Tak jak myslíš,“ mávl rukou a otočil se zpátky dopředu.

Nicoletta dál hleděla bez většího zájmu z okna.

Autobus konečně zastavil a všichni vystoupili před školní budovu.

„Nico!“

„Ahoj,“ pozdravila Lidiu, blondýnku s dlouhými rovnými vlasy a dokonale namalovanýma očima.

„Tak můžeme jít do třídy, ne?“ usmála se Lidia prkenně.

Vešly do třídy a každá se posadila do své lavice. Lidia do prostřední řady dopředu a Nicolette k oknu dozadu.

Se zvoněním vešla učitelka a za ní šla černovlasá dívka.

Suzanne (2)

Černovláska se poplašeně rozhlížela po třídě. Byla hodně drobná, vlasy měla rovné a sahaly jí kousek pod ramena.

„Vážení, tohle je vaše nová spolužačka, Suzanne Milvinsová.“

Třídou to zašumělo. Nikdo nevěděl, že má nastoupit nová holka.

„Očekávám, že se k ní budete chovat mile a nebudete jí dělat naschvály! Posaď se dozadu vedle Nicolette,“ ukázala na jediné volné místo ve třídě. „Nicolette ti o přestávce ukáže školu.“

Suzanne přikývla a zamířila na určené místo.

„Můžeme začít s matematikou. Vytáhněte si učebnice…“

„Ahoj,“ usmála se Nicolette na černovlásku.

„Ahoj.“

„Kdes před tím bydlela?“ vyzvídala tiše Nica.

„Hodně jsme cestovali,“ zněla vyhýbavá odpověď.

„To muselo být super! Vždycky jsem si přála cestovat!“

Suzanne se na ni pousmála.

„Jenže člověk potom nemá kamarády.“

„To je taky pravda, ale to nemusí mít ani ve městě, kde žije od narození.“

„Ale to se stává málo.“

Nica pokrčila rameny.

„Přestěhovala jsem se s bratrem k babičce, bydlí v Apple street.“

„Vážně? Já bydlím o ulici dál. Jestli chceš, ukážu ti okolí. A seznámím s pár lidmi, kteří bydlí v okolí.“

„To bych ráda,“ usmála se upřímně Suzanne.

Nicolette jí úsměv vrátila a sklonila se k příkladu v učebnici.

Pokračování na: http://www.corny-stories.webnode.cz