13.11. Den nevidomých

3. listopadu si jako každý rok si připomínáme Mezinárodní den nevidomých. Ten den se totiž narodil francouzský pedagog Valentin Haüy (1745–1822), zakladatel historicky první školy pro nevidomé v Paříži. Jejím absolventem byl také Louis Braille (1809–1852), tvůrce celosvětově známého a využívaného bodového písma pro nevidomé. Smyslem tohoto dne je zejména šíření osvěty zaměřené na specifika života nevidomých, možnostmi jejich podpory a pomoci.

K tomuto tématu si dovolujeme přiložit zajímavé zamyšlení šéfredaktorky časopisu ZORA paní Daniely Thampy z jeho posledního vydání:

„Dvě stě let od vzniku Braillova bodového písma, dvě staletí, na jejichž počátku bylo nejen nadšení a úsilí o jeho prosazení, ale také spory a sváry. Dvě stě let, během kterých se postupně potvrzovalo a pak jednoznačně prokázalo, že právě tento systém je tím nejlepším písmem pro nevidomé, které kdo kdy objevil, a těžko bude někdy překonáno. Doba plná příběhů o objevování dříve nepřístupných světů a někdy i vrácení smyslu života.
Nechci přehánět nebo dojímat. Když si ale čteme výpovědi nevidomých lidí, kteří poprvé drželi v rukou knihu, kterou si mohli samostatně číst, nejen že racionálně zhodnocujeme přínosy, ale také cítíme a prožíváme něco opravdu silného. Bez přehánění – malé dějiny životů obyčejných nevidomých lidí dělí tlustá čára- předtím a potom.
V tomto roce se s tématem Braillova písma setkáváte o poznání častěji nejen na stránkách Zory a prostřednictvím aktivit různých organizací zrakově postižených. Výročí si všímá televize, rozhlas, leckteré noviny, a téma se častěji objevuje i na sociálních sítích. Minulý týden jsem narazila na příspěvek, který shrnuje deset důvodů, proč říct ,,ano“ čtení Braillova písma. Byla to zřejmě ona pověstná poslední kapka, která způsobila, že číše mého rozhořčení přetekla.
Proč rozhořčení, když se jedná o podporu a obhajobu? Přesně proto, že jde o obhajobu. Jak je možné, že potřebujeme Braillovo písmo obhajovat? Kde se vůbec vzala pochybnost o jeho nezbytnosti? Kdo tuto nejistotu vytváří a posiluje?
Nemluvím o klesajícím čtenářství, které se projevuje v celé společnosti. Nemluvím o dětech s kombinovaným postižením, o lidech, kteří nemohou číst kvůli zhoršenému hmatu, kteří se ve vysokém věku už hůře učí. Samozřejmě těmto všem je třeba věnovat pozornost a dát jim možnost a maximální podporu při učení bodového písma. Mluvím teď o nevidomých, kterým fyzické a mentální zdraví nebrání v tom, aby četli. Znáte snad ve svém okolí vidící osobu, která by zpochybňovala smysl znalosti běžného písma? Je ve vašem okolí někdo, kdo by pokládal za zbytečné učit děti číst a psát? Vracím se teď k dříve položené otázce. Kde se tyto pochybnosti berou? Naprosto stejně, jako některé vidící děti nebaví sezení nad slabikářem a pracný trénink jemné motoriky nutné pro psaní, nemusí být z učení nadšené ani ty nevidící. Ne všichni uživatelé běžného písma v šesti letech plynule čtou. Některé děti ještě v devíti slabikují. Jistě v tom, ale nespatřujeme důvod ke zpochybňování významu čtení a psaní jako takového. Kdo by chtěl, aby jeho děti byly negramotné?
A proč se tedy k této otázce stavíme jinak, když jde o nevidomé? Vede nás k tomu jakýsi skrytý soucit? Už tak to mají těžké, tak proč jejich diskomfort ještě stupňovat? Není nic špatného na tom, že si práci s textem usnadňujeme, jsme rádi za technický pokrok, více posloucháme, než čteme. Nezapomínejme ale na to, kde bychom byli bez možnosti samostatného čten a psaní. Negramotnost by nás vrátila zpátky mnohem hlouběji, než o oněch právem oslavovaných dvě stě let. Louis Braille si zaslouží naši hlubokou vděčnost. A vedle něj i všichni naši učitelé brailla, kteří nepodléhají netrpělivosti ani pochybnostem.“